V minulém článku jsem popisoval extrémní pracovní vytížení dělníků při opravách kanalizace v Bohunicích. Tento článek by se měl jmenovat spíš "když se chce, tak to jde". Minulý týden byl totiž úplně o něčem jiném. Stavba opravdu připomínala stavbu. Zřejmě museli stihnout nějaký termín, protože najednou na staveniště naběhlo tak dvakrát více dělníků. Najednou dokázali během tří dnů dodělat přípojky kanalizace v celé ulici, vše opět zasypat, zasadili poklopy kanálů a zabetonovali podkladovou vrstvu pro asfaltovou silnici. Během dalšího dne stihli položit a zabetonovat veškeré obrubníky. Ono když vám hoří termín, tak to najednou jde.

Jaká byla moje radost, když jsem se od jednoho ze stavebníků dověděl, že do pondělí bude silnice zaasfaltována. Bohužel brzy radost opadla. V pondělí sice zaasfaltovali silnici, ale ne celou, jak by se dalo čekat, ale jen úsek odnikud nikam a navíc zavřeli hlavní křižovatku. Celé toto stavební snažení mělo tento výborný výsledek. Stavba se sice posunula kupředu, avšak nic není dokončeno, teď musí stovky lidí objíždět stavbu několikakilometrovou objížďkou úzkými uličkami, ve kterých také není cesta dodělaná. Cestou jste tedy nuceni přejet desítky děr a vystouplých kanálů, navíc objíždíte různé stavební stroje a "pracující" dělníky. Navíc je i část této cesty uzavřena a svedena do jednoho pruhu dočasným semaforem (je zde dočasně již třetí rok), na který je vidět jen z cesty, která je uzavřena, takže stejně nevíte, zda můžete jet nebo ne.

No stavební firma a vedení městské části se zase vyznamenaly.